Patřím mezi ty šťastné, kteří ve 14 letech věděli co chtějí v životě dělat. „Budu psycholog!“ Tvrdila jsme sebevědomě bez nejmenších pochyb. Začala jsem číst desítky odborných knih. Chodila na praxe kde se na malém městě dalo. Tábory s dětmi, čtení v Domovech pro seniory, Programy s kytarou v Domově s Pečovatelskou službou, asistent pedagoga na kroužku keramiky a výtvarného umění v ZUŠ v Polici nad Metují, dokonce jsem měla možnost stážovat v SVP Kompas, kde jsem i našla své první zaměstnání hned po škole. Většinu praxe mám tedy s rodinami s dětmi.

Okolí mi nedávalo příliš šancí dostat se na školu, na kterou v té době přijímali 5% uchazečů. Ale já byla vytrvalá a zadařilo se na první pokus. Štěstí, které mě zaplavilo ve chvíli, kdy jsem si na poště vyzvedla obálku s rozhodnutím o přijetí ke studiu na FF UP v Olomouci, obor Psychologie bylo jen dalším potvrzením, že následuji hlas svého srdce a vše je jak má.

Věděla jsem, že chci pracovat s lidmi, nikoli ve výzkumu a vědě. Ale nevěděla jsem s jakou cílovou skupinou. Že mám zvláštní talent pro práci s dětmi s poruchou autistického spektra jsem zjistila velmi rychle. Zároveň se se mnou na četných stážích cítili bezpečně též klienti s psychózou. Já ale cítila, že nechci brány své praxe omezovat jedním konkrétním tématem, a že úzká specializace s sebou nese i specifický druh zátěže. Například s dětmi prožívám soucit na daleko hlubší úrovni a příběhy mých dětských klientů mě vždy zasáhnou hlouběji a vrývají se do paměti intenzivněji. Mým záměrem během studií ostatně bylo pracovat převážně s dospělými.

Ve třetím ročníku studia jsem vnímala, že chci nastoupit co nejdříve do sebezkušenostního psychoterapeutického výcviku. Jedná se o jistý víceletý závazek, během kterého budoucí terapeut postupně poznává lépe sám sebe prostřednictvím studia, terapie individuální i skupinové a supervize vlastní práce (tedy práce pod dohledem zkušenějšího terapeuta). Směrů, které se v ČR dají studovat jsou desítky a já byla ve výběru velmi zodpovědná. Chtěla jsem zvolit ten, který se mnou bude rezonovat na nejhlubší lidské rovině. A byl jím PCA výcvik podle Carla Rogerse. Amerického odborníka, který začal publikovat v 60.letech a na sklonku své kariéry byl dokonce nominován na Nobelovu cenu za mír. PCA přístup věří v léčivou sílu autenticity a sebepřijetí.